informace k rozhovoru, křtu, svatbě a pohřbu
ROZHOVOR
Rozhovor osobního charakteru, tradičně zpověď, je službou církve pro své členy i pro lidi zvenčí. Jedná se o soukromý rozhovor s garancí naslouchání a zachování (aktivní i pasivní) mlčenlivosti. Takový rozhovor může poskytnout farář či jiný člen církve, který má důvěru zpovídajícího se, umí naslouchat a zachovat mlčenlivost.
Zpověď není v evangelickém prostředí svátostí, ani není povinnou podmínkou plnohodnotného křesťanského života. Je dobrovolnou možností, která však vyrůstá z přirozené lidské potřeby dostat ze sebe ven to, co je pro člověka nějak vnitřně těžké. Důvěrný rozhovor je též přirozenou součástí sdílení lidských starostí (hříchů i vin) mezi lidmi, které spojuje pouto víry a vzájemné důvěry.
Proč osobní rozhovor? Např. potřebuji, aby mi někdo naslouchal. Chci někomu důvěřovat. To, co mě trápí, je hluboko uvnitř. Zhřešil jsem a nevím, jak z toho ven. Jsem zoufalý z toho, co se mi přihodilo. Chci najít novou cestu. Hledám odpuštění. Chci využít ochrany zpovědního tajemství. Bojím se konce.
KŘEST
Křest je svátost, kterou přijímá člověk na znamení toho, že uvěřil Kristovu evangeliu a chce žít v plném společenství s Kristem i s konkrétním křesťanským společenstvím. Křest je znamením toho, že se křtěnec odříká starého pohledu na život a zavazuje se k novému životu v následování Ježíše Krista.
Křest ve jméno Boha Otce, Syna i Ducha svatého spojuje všechny křesťany v jednotu. Všechny "velké církve" vzájemně uznávají křest vykonaný v jiných církvích. Jako evangelíci křtíme dospělé i děti, počínaje nemluvňaty. Vycházíme přitom z biblického důrazu, že křest je znamením Božích činů záchrany, které jsou tu pro člověka dřív, než se o nich dozvěděl, začal jim rozumět a po nich toužit.
Podmínky křtu
Dospělý člověk žádostí o křest vyjadřuje svou touhu stát se pokřtěným křesťanem a jít v životě po cestě víry, naděje a lásky – tak, jak nás k ní zve Ježíš Kristus.
Nutným předpokladem u křtu nemluvněte je víra jeho rodičů (nebo alespoň jednoho z nich) a vůle k víře se veřejně přiznat. To se děje ve vyznání víry, které při křtu činí rodiče za své dítě. Rodiče se před Bohem zavazují, že povedou ve výchově své dítě k víře a umožní mu v budoucnu dostatečné seznámení se s křesťanským vyznáním. To se nejvhodněji může dít v křesťanském společenství a v setkáváních, které pro děti takové společenství (sbor, farnost) organizuje.
Pokřtěný se stává členem Českobratrské církve evangelické, resp. konkrétního sboru v místě, kde přijme křest. Společenství členů konkrétního sboru se tak stává jeho duchovní rodinou se všemi povinnostmi i radostmi, které život "v rodině" přináší. Takto příbuzní ve víře se za sebe především modlí a jsou ochotni se setkávat, společně naslouchat Božímu slovu a dle možností si i vzájemně pomoci v občanském životě.
Podmínkou křtu jsou u rodičů alespoň dvě předchozí setkání s farářem. Jejich náplní je rozhovor o víře, o výchově, o významu křtu a příprava křestních bohoslužeb.
U dospělých žadatelů o křest je podmínkou zpravidla roční individuální (či skupinová) příprava na křest. Její náplní je seznámení se základy křesťanské víry. Formou setkávání je rozhovor.
Je zvykem, že si křtěnec nebo jeho rodiče zvolí jednoho (či dva) věřícího kmotra, který se zavazuje, že bude dle potřeby a své dobré vůle "doprovázet" křtěnce životem, a to osobním kontaktem, zájmem a modlitbou. Volba kmotra není nutnou podmínkou křtu. Svědky křtu jsou všichni účastníci bohoslužeb.
Křest mimo bohoslužebné shromáždění není přípustný. Doporučuje se žádat o křest v místě svého trvalého bydliště.
SVATBA
Manželství chápeme jako celoživotní láskyplný a odpovědný svazek mezi mužem a ženou. Přijímáme jej jako dar od Boha. Při svatebním shromáždění v evangelické církvi je snoubencům připomínáno Boží zaslíbení pro manželství a zvěstováno Boží požehnání pro jejich společný život. Svatební shromáždění má podobu bohoslužeb s modlitbami, kázáním na základě Bible, manželským slibem, požehnáním manželství a písněmi, popř. jinou hudbou.
Svatební bohoslužby se konají zpravidla ve sboru, jehož je jeden ze snoubenců členem. Při svatbě snoubenců, kteří jsou členy různých církví, mohou být přítomni duchovní všech příslušných církví. Oddáni mohou být také lidé, kteří nejsou členy církve, ale touží po Božím požehnání pro své manželství. Křest snoubenců není u nás podmínkou církevní svatby. Víra snoubenců nebo alespoň otevřený přístup snoubenců ke spirituálnímu rozměru manželství se předpokládá. Záměr mít s farářem svatbu hezčí či důstojnější je málo.
Svatbě předchází příprava, která má podobu série 4-5 osobních setkání snoubenců s farářem. Tyto předsvatební rozhovory umožňují mluvit o našich zkušenostech, o budoucím společném životě, o důležitých životních otázkách a společně připravit svatební obřad.
Rozvedení lidé mohou být v evangelické církvi znovu oddáni. Je nutné přemýšlet o příčinách a důsledcích ztroskotání minulého vztahu, prosit o odpuštění a o požehnání pro nový svazek.
Domlouvat termín svatby je třeba minimálně půl roku dopředu. Administrativní záležitosti si zajišťují snoubenci po dohodě s farářem a příslušným matričním úřadem sami a řídí se přitom platnými ustanoveními občanského zákoníku.
POHŘEB
Smrt blízkého člověka je jednou z nejtěžších událostí v životě. Církev nabízí pozůstalým možnost důstojného rozloučení se zemřelým. Jádrem pohřebních bohoslužeb je ujištění o Boží milosti, odpuštění hříchů a věčném životě v Boží blízkosti. Při bohoslužbách zaznívá také připomenutí života zesnulého.
Pohřeb se koná v kostele, na hřbitově nebo v obřadní síni. Je vhodné, aby pozůstalí kontaktovali nejprve faráře, zjistili jeho časové možnosti a teprve potom dojednali vše ostatní s pohřební službou. Podoba pohřebního obřadu je volitelná – vzniká po domluvě pozůstalých s farářem.
Podmínkou církevního pohřbu není členství v církvi. Tato služba je poskytována na základě křesťanské úcty ke každému člověku bez rozdílu. Další službou církve je doprovázení na cestě smutku. V církvi žijí lidé, mezi nimiž je možno nalézt spřízněnou duši k rozhovorům, ke svěřování, k překonávání tíhy samoty. Lidé, kteří zažili podobnou bolest, mohou druhému pomoci vidět i vlastní bolesti jako zcela přiměřené. Lze požádat faráře k osobnímu rozhovoru či zpovědi.
Pohřeb je příležitostí sdílet v širším společenství víry svůj zármutek, ale i vděčnost a naději. Tendence nekonat žádnou veřejnou formu rozloučení se zemřelým zpravidla nepomáhá vyhnout se bolesti, ani se účinně vyrovnat se ztrátou.
